Vrtěti psem

Nevinné psí humoresky

Stránka 2 z 3

Houby s voctem

Taky máte občas takovej ten den, kdy to fakt nejde? Já měla ten den tuhle v lese, kdy se panička rozhodla, že mě schová mimo město, neb opět nastalo mé hárající období a ona měla pocit, že je méně pravděpodobné otěhotnět na borůvčí v remízku než na pražské dlažbě. No hádat se s ní nebudu. Víceméně to nic neměnilo na tom, že se ten den ze mě žádnej velkej mykolog nestal.

Málem jsem ho i vdechla

Málem jsem ho i vdechla

Vyšli jsem si pěkně ve skupince za krásného podzimního počasí na procházku do lesa a cestou potkávali tolik hub, že panička litovala, že si nevzala košík. Aby zabila chmury, jala se mě učit houby sbírat. Začalo to docela dobře, kdy jsem omylem šlápla na hřiba. Nebojte, vyčůrala jsem se těsně vedle.

Panička nadšeně výskla, snažila se mě přesvědčit, abych si to vočuchala a říkala „hledej“ a „to dáš“. Šli jsme dalších pár kilometrů a při každé houbě mě volala a vysvětlovala, co je to za druh a jestli je to jedlý. Jednu houbu jsem nakonec i vochutnala a teda jako fuj, musim říct, že vůbec nechápu, co na tom maj. Možná tak ještě se šunkou nebo slaninou by se to dalo strávit, ale takhle samotný ani náhodou. A nevylepšil to ani ten slimák, co byl schovanej pod kloboučkem.

Slimák na tom nebyl, takže cajk

Slimák na tom nebyl, takže cajk

Pak se to ale stalo! Našla jsem houbu, u které se mi zatajil dech. Byla krásně barevná, puntikatá a nebyl na ní žádnej slimák. Prostě houba jako ze žurnálu. Začala jsem kolem mého úlovku nadšeně poskakovat, aby si mě panička všimla. Běžela hned za mnou a už z dálky volala, že jsem nejšikovnější pes na světě.

To vám byl krásnej pocit. Čekala jsem minimálně mexickou vlnu! A nic. Místo toho nastalo hrobové ticho… A v tu chvíli mi došlo, že jsem to nedala.

Ale nevadí, já se nevzdávám, věřim, že až si pořídíme k Vánocům atlas hub a panička mi bude za dlouhých zimních večerů číst a ukazovat obrázky, tak to dám i s červeným diplomem. A pak se třeste, houbaři i slimáci!

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Množíš, množím, množíme

Protože je moje panička na dovolené v Irsku, kde poznává zrzavý pejsky, a já si tu můžu uhryzat nohu, chtěla jsem se v mezičase podělit o jednu věc, která mě docela trápí. A to jsou množírny.

Před týdnem jsme byly u jedné moc hodné paní doktorky, aby mi píchla včeličku do kožichu. A abych nic nepoznala a nedělala scény, dávali mi při tom pamlsky. Zjistila jsem, že čím víc se tvářim přepadle, tím víc mi jich dávaj. Musím přiznat, že jsem byla v tu chvíli nejpřepadlejší pes na celých Vinohradech. Ale to jsem trochu odběhla od tématu. Já jak vidim pamlsek, tak odbíhám furt.

Narodila jsem se do rodiny, kde mamka a taťka spolu už několik let žili a milovali se. Mých osm sourozenců se mnou bylo celý dva měsíce, měli jsme výběh, pestrou stravu a kvalitní hovínka, který po nás pravidelně uklízeli. Až na pár výjimek to bylo dost šťastný dětství. O těch výjimkách vám někdy povim. A tím spíš si neumim představit, jaký strašný dětství maj pejsci z množírny. Když jsem o tom poprvé slyšela, myslela jsem, že mě tím jen strašej, jako se zlobivý děti strašej polepšovnou. Ale nebylo to vymyšlený, je to pravda a dost bolestivá.

V množírnách se jede jenom na množství, feny se berou doslova jako továrny na peníze. Jsou zavřený jen v malym kotci a když už nemůžou rodit, tak je utratěj. Kotce jim nečistěj, štěňátka trpěj různýma chorobama, který chytaj z nečistýho prostředí. Většinou je odebíraj od mámy moc brzo a často si nesou následky po celý život.

A ta paní doktorka bojuje taky proti množírnám a pozvala nás 19. září na akci Den pro štěně aneb než mi připneš obojek u nás v Praze ve Stromovce. Kdybyste teda měli, jak říká moje babi, čaladu (čas a náladu), tak se přijďte podívat a poslechnout si pár věcí, který se toho týkaj. A kdyby se vám to nehodilo, nevadí, důležité je si hlavně o tomhle tématu povídat, ať už teda naživo nebo na těch internetech. Možná spousta budoucích páničků ani neví, že kupuje pejska z množírny, možná ani nevědí, že množírny existujou. Jako jsem to dlouho nevěděla já. A množírny budou, dokud bude poptávka, to víme.

A kdybyste tápali, tak tady je pár základních pravidel, jak postupovat při výběru pejska.

10 rad mnozirny

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Už jsem taky holka lidová

Jednou jsme s Azí a s našima paničkama běžely parkem, co se jmenuje Grébovka. Minule mě teda jeden německej ovčák opravil, že správně je to Gröbovka, ale to ať si trhne levou zadní, já mám prostě pražskej slang a stejně jenom chtěl, abych na něj špulila rty. No a v tom parku mě Azí odtáhla stranou do křovíčka a tam mi ukázala další nádherné tajemství psího světa, o kterém vám chci vyprávět.

Miluju tajemná křovíčka

Miluju tajemná křovíčka

Říkala, že takový místa neukazuje jen tak někomu, tak ať si toho považuju. Azí mi vůbec ukazuje samý super věci. A nejen to, nechá mě jíst i svoje pamlsky a toho si vážim opravdu moc. Hlavně když to jsou takový ty buvolí kostičky. Zrovna dneska jsem u ní doma sežrala celou jednu její kost a Azí se na mě při tom velmi, ale opravdu velmi zblízka dívala. Asi jako podpora, aby mi nezaskočilo. Je to hodná holka, měla takový dojatý smutný voči. Ale zpátky ke křovíčku.

Proplazily jsme se až uplně do středu celýho toho rododendronu a tam na nás čekal. Lidovec. Dneska už vím, že lidovec je nádherný voňavý výtvor a můžete hádat, kdo ho vytvořil. Tenkrát jsem na ni ale koukala, co to jako má bejt. Do tý doby mě vůbec nenapadlo něco takovýho vočuchat, natož ochutnat. Ale říkala, že cajk, ať se nebojim, že budu moc spokojená. A byla jsem!

Kdo už tak nebyl spokojen, byla moje panička. Musím říct, že od tý doby, co jsem hárala a je ze mě už velká uvědomělá slečna, tak mě nepotrestala kousnutím do ucha. Ale tentokrát to nějak nemohla vydržet a zakousla se. Možná ji lákal taky ten lidovec, kterýho ze mě cítila. No, nedivím se. Víceméně při tom kousání do ucha stačila ještě skrz zuby cedit něco o vaně, koupání, smradoších a že jsem prase. To teda nejsem! Prase jsem jednou viděla a vypadlo uplně jinak než já. Nemělo chlupy, místo nosu mělo zásuvku a smrdělo.

Azí mi ukazuje další psí tajemství

Azí mi ukazuje další psí tajemství

Od té doby mě kolem tohodle oblíbenýho křovíčka vodí na vodítku. Kolikrát ji řikám, ať nežárlí a pustí mě, že jí místo ukážu a klidně se s ní podělim, ale ne, stejně mě nepustí. Je to stará konzerva a vůbec nemá lidový srdce jako právě Azí.

Naštěstí máme křovíčka i u nás kolem psí louky. Ale to se mi zatím zadařilo jen jednou, taky samozřejmě s Azí, když mi ukázala další tajný voňavý místečko. Že to bylo od paničky opět završeno kousnutím do ucha, už asi ani psát nemusim. Ale i tak zjišťuju, že mi to zatím za to stojí. Panička totiž nekouše moc, naučila jsem se kňučet o oktávu výš a docela to zabírá. Možná ji křivdím a možná to lidový srdce nakonec i má.

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Můj bobřík odvahy

To se jednou panička rozhodla, že ze mě udělá nebojácného hlídacího psa. A tak mě vzala na jednu noc pod širák. Do velmi velmi hlubokého lesa. Touhle větou bych mohla i skončit, protože kdo mě zná, tak už asi tuší, jak to vypadalo. A kdo mě nezná, ten o hodně přichází. Ale přežila jsem to a všechno nakonec ohlídala.

Co to tam šustlo???

Co to tam šustlo???

Z nočního hlídání v lese mám pár poznatků. První je, že venku je v noci fakt tma! Taková, že jsem si neviděla na konec mýho čumáku, což z Prahy vůbec neznám. Druhej, že les je jedno velké strašidelné zvíře, které neustále šustí, praská, vrčí, houká, divně smrdí a chce mě sežrat. A třetí, že dokážu bejt celou noc vzhůru a nezahmouřit oka. Doslova.

Vyjely jsme v sobotu hned po obědě a já začala mít divné tušení ve chvíli, kdy do auta vedle spacáku a karimatky nepřistál stan. To je můj cestovní domeček, ve kterém občas dovolím ostatním přespat. Tak asi budeme spát v autě, pomyslela jsem si… Ano, nic se nezměnilo, jsem stále stejně naivní.

V lese u nějakýho studenýho potoka pak s tetou Míšou našly skálu, pod kterou se dalo schovat a připravily tam dříví na oheň. Samy si vzaly láhev červenýho vína, prej na krvinky. Pff, mně to bylo ale úplně jasný. Měly ji jako berličku, aby se míň bály. Taky to vypily jak když hvízdne a pak spaly až do rána.

Mně nevzaly nic.

Ze začátku to šlo, když ještě hořel oheň. Viděla jsem aspoň dva metry okolo. Neustále jsem se přemisťovala ze strany na stranu, abych zmátla nepřítele a myslím, že se mi to i dařilo. Jak ale oheň skomíral, začaly se ty divný zvuky přibližovat a já pochopila, že situace je vážná. Naléhala jsem, ať okamžitě opustíme naši nevýhodnou pozici, že ji prostě neubráním. Místo pochopení jsem se jen dočkala takových oslovení jako „hysterko“, „poseroutko“ a co mě urazilo nejvíc, tak dokonce „Fifinko“!

Tak už jedeme do Prahy? Potřebuju kakat!

Tak už jedeme do Prahy? Potřebuju kakat!

Když jsem pochopila, že se podpory nedočkám, přestala jsem se starat o ostatní a rozhodla se, že aspoň já přežiju. Tady šlo do tuhého. Sedla jsem si na kraj deky, na který spala panička, a poulela jsem oči do tmy. Ani jsem se nehla. Věřila jsem, že si mě les nevšimne a sežere někoho jinýho. Kolem třetí ráno to už bylo dost neúnosný a začala jsem se klepat vyčerpáním. Panička se vzbudila, posvítila na mě baterkou a dostala záchvat smíchu. To asi těma krvinkama.

Vzala mě k sobě pod spacák a řekla mi, ať neblbnu a spim, že v tý tmě stejně nic nevykoukám. Koukala jsem i zpoza spacáku a ani nemrkla. Zadarmo já se nedám! Vydržela jsem to do prvních ranních paprsků a když se najednou kolem rozednilo, mohla jsem se konečně jít vyčurat – ale jen pár metříků vedle – a pak jsem usnula jak špalek.

Když jsme za dvě hodiny vstávaly a začaly balit ležení, běžela jsem k autu jak namydlená střela. I bobek jsem si dovezla až do Prahy. Myslím ale, že jsem na dobré cestě stát se indiánem. Jen bych se předtím potřebovala víc duševně připravit. Stejně tak asi i les na mě. Tak nějak cítím, že na mě nemůže dodnes zapomenout.

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Já mám kocábku náramnou

Jen co jsem si začala zvykat na vodu a že je mokrá, vzala mě panička na sjíždění řeky Sázavy. No a tam bylo mokrý už uplně všechno, včetně mýho zadku. Hejbal se se mnou celej svět a ještě v noci ve stanu jsem během spánku vyvažovala strany. Ale jinak si nemůžu stěžovat, bylo to celkem fajn. Jakmile jsme zastavili, mohla jsem ožužlávat Carmenku, která se mi vešla skoro celá do tlamy, prohánět Coco a házet oko na Šerinku, která se se mnou nechtěla vůbec kamarádit kromě chvíle, kdy jsem ukradla Carmenčino vepřový ouško.

Moje nová kámoška do tlamičky - Carmenka

Moje nová kámoška do tlamičky – Carmenka

Noc ve stanu byla uplně super! Mohla jsem už v sedm ráno všechny vzbudit a pěkně je olízat. Načež mě vykopli ze stanu ven a já vesele lízala v dalších stanech, dokud mě nevykopli ven i odtamtud. Pak už jsem jenom napjatě čekala, až si pujdeme pro lodě. Od té doby se se mnou všechno vezlo a ačkoli jsem si myslela, že mám v dopravních prostředcích vybráno a znám všechny, tak neznám. Bohužel. Dál to následovalo asi v tomto scénáři. Panička vyfasovala singl kajak, hodila si mě dozadu a rozjela se. Oproti ostatním lodím to ale bylo hrozně nízký. Byla jsem asi dva centimetry od vodní hladiny a to mě dost znervózňovalo. Takže jsem kňučela, že chci do lodi k tetám Mau a Míše, který vyfasovaly ‚vydru‘ a měly mnohem vyšší okraje. A protože to jsou hodný tety, tak si mě přendaly k sobě. To jsem zase ale měla daleko k paničce! Moje city byly silnější než já a začala jsem kňučet, že chci k ní. Tak si mě přendaly zpátky. Když jsem ale byla u ní, byly ty okraje zase nízký! Tak jsem začala plakat, že chci k tetám. Tahle hra se opakovala ještě asi čtyřikrát, než je to přestalo bavit a moje kňučení se jaly naprosto otevřeně ignorovat. Rozhodla jsem se, že budu statečná.

Toužebně hledím k pevnému břehu

Toužebně hledím k pevnému břehu

Moje chrabrost vzala ale za své, když jsme s paničkou sjížděly peřejky, drclo to, bouchlo to, zakejvalo a já prostě vyskočila. Bylo mi jedno, jestli zemřu, už jsem prostě dál odmítala tohle nepsí zacházení. Panička zapíchla loď mezi dva kameny, vylezla z lodi, čapla mě za flígr a hodila si mě mezi nohy. Měla bych jí asi nějak naznačit, že platí teď novej zákon, že už nejsem věc, ale bytost, takže mě nemůže hodit do kajaku jako nějakou houbu na sání vody, ale musí se ke mně chovat humánně! Jen moc nevím jak.

Druhej den jsem konečně byla ve vydře i s paničkou! Nádhera. Jely jsme s tetou Verunkou, která mě nechtěla moc blízko sebe, že by byla chlupatá – jakoby to byl nějakej rozdíl, hehe – a já se mohla konečně toužebně dívat na ubíhající břehy přes vyšší okraje. Ke konci už jsem ale byla tak mokrá, že jsem opět začala plakat a dost jasně naznačovat, že bych jako raděj teda na ten břeh a snažila se paničce vysvětlit to s tím zákonem o psech. Zas to moc nefungovalo. Místo ignorace teď zvolily jinou zbraň a moje srdcervoucí kňučení přehlušily hlasitým zpěvem.

Tak já nevím, co dělám špatně. Ale jedno vim určitě, že vyju mnohem líp než panička s tetou Verčou.

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Tam za vodou v rákosí

Když jsem byla malá, asi tak čtyřměsíční štěňátko – zcela úmyslně zde hraju slovem štěnátko na city, neb ty moje v tu chvíli nebyly vůbec brány v potaz – nechtěla jsem vlézt do vody ani za zlatýho buřta. Moje máma se mě ale na to moc neptala. Čapla mě za flígr a postupně dostrkávala k vodě, až jsme byly na samým okraji. Pořád na mě poňáfávala, že je to cajk, ať nedělám Fifinku a jdu si aspoň smočit tlapky. A pak do mě žďuchla a byla jsem tam. To bylo první a poslední moje koupání na dlouhou dobu.

Před fešákem Hubertem se vždycky snažim působit hodně sexy

Před fešákem Hubertem se vždycky snažim působit hodně sexy

Letos jsem na to šla velmi decentně. Za prvé už nejsem šťěně, ale mladá dáma a za druhé mě to moc neoslovovalo. Bylo to prostě mokrý. Měla jsem několik pokusů, asi dva, ale vždycky se to nečím pokazilo. První byl na jaře, když jsem si u Mácháče hrála s fešákem Hubertem a on se vrhnul do vody. Skočila jsem za ním, protože se mi fakt líbil a chtěla jsem udělat dojem, ale asi jsem byla oslepená jeho krásou nebo co a zapadla jsem do vody na trochu jinym místě. A tam bylo schovaný prkno, co maj rybáři na ryby, takže jsem se bouchla do packy. Au. Zakníkla jsem a po třech uraženě, ale hrdě, odpajdala. Přeci jen jsem se pořád snažila Huberta sbalit. Druhej pokus, někdy na začátku léta, dopad dost podobně, jen tam nebylo prkno, ani Hubert, ale pekelná hloubka. To už jsem neodkráčela tak hrdě, to už jsem byla prostě ráda, že jsem vůbec odkráčela.

Teď jsme ale byly s paničkou na čundru a ona mi zcela úmyslně a dost zákeřně hodila tenisák do vody. Ano! Ten tenisák, se kterym jsem si předtim deset minut hrála a radostně ho oslintávala, byl najednou daleko ve vodě a smutně se pohupoval. Někdo ho prostě musel zachránit. Smočila jsem nejdřív jednu přední tlapku – bylo to pořád mokrý – a po zvolání „Lajko, hop“ jsem tam skočila. Že já se vždycky nechám tak zblbnout!

image

Ale nebylo to vůbec špatný, v tom vedru se to docela i hodilo, přeci jen jsem už měla trochu zpocený podpaží. A taky jsem zjistila, že mám mezi prstama blány, heč! S nima mi to šlo najednou uplně samo, jen se při tom dost blbě dejchá, jsem ještě takovej trochu zuřivej plavec. Hlavu mám vytrčenou z vody, v očích smrt, v hubě tenisák a funim jak stará labradorka. Takže nejsem zas tak sexy a je vlastně dobře, že mě tenkrát fešák Hubert neviděl.

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Jak panička dofoukla duši

Včera se to stalo. To kolo, co rok stálo na chodbě a nešlo za boha nafouknout žádnou pumpičkou, bylo konečně nafouknuto! Když jsme jely autem do Kunratického lesa, kam s paničkou jezdíme běhat (teda já běhám, to co předvádí panička, nemá myslim zatím pojmenování), tak se po cestě zastavila u benzínky, vytáhla bicykl a dofoukla mu všechny duše.

Teď je jen otázka, zda panička zabije jenom sebe nebo i mě

Teď je jen otázka, zda panička zabije jenom sebe nebo i mě

Začalo to o víkendu na návštěvě u babi a dědy, kde se rozhodla, že se pojede večer vykoupat k jezeru. Vyfasovala od dědy kolo z roku jejího narození a s ohlušujícím vrzáním se rozjela směr Mácháč. Celou cestu na mě křičela „Lajko néééé!“, to když jsem jí schválně křižovala dráhu, „Lajko joooooo!“, když jsem omylem zabloudila na chodník a „Lajko, tak já nevim, já tě asi zajedu!“, když jsem si stoupla doprostřed cesty. Bylo to docela vzrušující a natolik se jí ten adrenalin zalíbil, že se rozhodla praktikovat tenhle způsob přesunu i po Praze.

A musím říct, že i mě to docela baví, konečně máme nějaký tempo a pořádně se proběhnu. Ale co mě teda dost sejří, je to, když jede z kopce. To vůbec neni fér! To je naopak zas tak rychlý, že si vůbec nestačim přečíst místní noviny. Ani jeden čmuch nedám, takže pak nevim, kterej fešák tam prošel, kdo je v tom, kdo se s kým vyspal. Jsem ráda, že doběhnu paničky kolo.

Ale už jsem našla řešení! Když jsme chodily pěšky, odběhla jsem si na velkou stranu jen jednou za cestu. Teď si to pěkně rozkládám a zatím jsem u dvou dávek, ale věřím, že to ještě vylepším. Není lepší pohled, než jak se panička uhánějící z kopce zastavuje, obrací bycikl, šlape zuřivě nahoru a sbírá můj krásný výtvor. A já si zatím pěkně vočuchávám všechny rohy a zjišťuju potřebné drby.

Myslím, že najdeme společnou cyklistickou rovnováhu a bude se nám to líbit oběma. A já aspoň začnu konečně víc snídat. To aby bylo z čeho tvořit více dávek, kapišto?

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Vedro

komiks_13

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Jak mi narostly prsa

A taky drápky. Kvůli nim vlastně to celý moje trápení začalo. Dokud totiž panička neřešila moje drápky a nešla kvůli nim se mnou k paní doktorce, tak by nikdy nedostala takový instrukce, jaký dostala. Do té doby si totiž naivně myslela, že ty velký prsa, co mi konečně narostly a na který jsem náležitě hrdá, a ty svůdné plně tvarované boky, jsou jen důsledkem hárání a za chvíli odezní.

Neodezní, naopak se to prý ještě zhorší. Ano, je to tak, mám falešnou březost. Myslim si, že jsem v tom. Teda aspoň moje tělo si to myslí a připravuje se na krásný malý imaginární žížalky.

Tak takový břišáky, jako měla máma, ještě nemám. Ale třeba taky přijdou:)

Tak takový břišáky, jako měla máma, ještě nemám. Ale třeba taky přijdou:)

A jaký byly ty instrukce? Strašný. Dieta, pohyb a přísné sledování pochodů mého těla. Pohyb mi nevadí, naopak si ho velmi užívám. Už takhle mě každej večer kluci proháněj po psí louce, protože jim vonim a nějak je přitahuju, asi to bude těma svůdnýma bokama a prsama, co mi vyrostly a mám je na celý louce největší. Ale ta dieta? Žádná konzervička, žádnej vývárek, žádný masíčko, nic. Jen granule „pro seniory“! Já, krasavice v rozpuku, musím jíst žrádlo pro staroušky. A mezi sledování pochodů mého těla patří kontrolování růstu mých ňader a zda se mi nenalévají mlíkem. Pokud ano, má mi je panička mazat octem, že si je prej nebudu lízat a tím stimulovat tvorbu mlíka.

Myslim, že je na čase se zamyslet, jestli je lepší bejt holka nebo kluk. Do teď jsem byla pro holku, u kluků mi přišlo dost nejapný, jak slintaj na každou sukni a snažej se očůrat každej vyvýšenej bod v okolí, ale už nějak nemám tu jistotu.

Ale jedno vim jistě, bradavky si octem namazat teda fakt nenechám!

BLOG | LAJKA | KOMIKS

O divadle

komiks_12

BLOG | LAJKA | KOMIKS

« Starší psí kusy Novější psí kusy »

© 2017 Vrtěti psem

Theme by Anders NorenNahoru ↑