Vrtěti psem

Nevinné psí humoresky

Stránka 3 z 3

Nedobrovolné příruční zavadlo

Myslím, že je na čase vypustit do světa příběh, jak jsem poprvé cestovala v přepravním batohu na skutru. Ne, nebude to veselý příběh. Ještě dnes, když vidím skutr, tak se mi začne houpat žaludek.

Takhle vypadá odměna za traumata z dětství

Takhle vypadá odměna za traumata z dětství

Začalo to všechno tak nevinně, venku, procházkou a slovy „Pořádně se vyčůrej, vykakej, ať mi tam nic nepustíš“. Kde tam? Vrtalo mi hlavou. „Víš, dneska do práce nepojedeme tramvají“. To mě mátlo ještě víc, zatím jsem poznala jen auto a to nikde v okolí neparkovalo. Raděj bych teda vlak, líbí se mi to drnc drnc, hezky se mi při tom spinká, ale když auto, tak budiž, nějak to přežiju.

Tohle je zároveň i příběh o mojí naivitě. Dá se říct, že tímto zážitkem utrpěla hodně velké šrámy. Tady jsem pochopila, že svět se netočí podle mě, naopak, svět se točí podle toho, z čeho na něj koukáte, a jak rychle se pohybujete. Nebudu chodit kolem horké kaše. Byla jsem narvána do síťované věci, co byla přepravním batohem pro zvířata, panička si ho dala na záda, nasedla na skutr, nastartovala a vyjela. Moc se v něm nedalo hejbat, čumák jsem měla přilepenej na síťce, zuřivě jsem dýchala a modlila se ke všem svatejm kostem.

Jely jsme naštěstí asi jen deset minut, ale stačila jsem se přitom poblejt a dvakrát se v tom omezeném prostoru gymnasticky otočit. Když mě konečně vypustila, hodilo mě to nejdřív doprava, pak doleva, pak jsem udělala pár kroků vzad a pak se poblila ještě jednou. Ale dobrý. To už bylo naštěstí naposled. Když jsme jely nazpátek, tak už se to obešlo bez těchto vedlejších účinků. Co vám budu povídat, žádnej šlágr to nebyl a vypadlo to, že jsem musela v minulém životě fakt zlobit.

Naštěstí panička zjistila, když mě chtěla za 14 dní do batohu narvat znova, že už je mi malej a nevejdu se tam. Rostla jsem jako z vody. Taky jsem měla velkou motivaci růst, protože jinak by mě tam rvala pořád. Ó, děkuji ti, veká psí mámo, že můj táta byl habán a ne žádnej prďola. Tím jsem se tomuto přepravnímu systému s úspěchem vyhla a teď už pláču jen v autě, když sleduju tachometr.

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Blízká setkání třetího druhu

Občas se mi stane, že narazím na tvora, kterýho vůbec neznám. O kočkách už jsem vyprávěla, to jsou dost divný stvoření samy o sobě, ale už jsem si na ně zvykla, i když jim nerozumim a vůbec nechápu, kde berou tu drzost si ze mě dělat srandu, když já mám větší zuby. Ale ty už znám.

A pak kdo z nás je divnej

A pak kdo z nás je divnej

Stejně tak jsem si zvykla na ptáky. V Praze je jich teda víc, než na venkově, alespoň když počítám ty, co poskakujou po zemi. K některým se můžu přiblížit fakt blízko a pak se rozeběhnout a oni vzlítnou a sednou na zem o kousek dál a je to psina a myslím, že to baví obě strany. A jsou to v podstatě takoví sousedi, se kterýma máme zakopanou válečnou sekeru. Na rozdíl od koček!

I na ty veverky se dá zvyknout, občas na ně koukám z okna a sem tam nějakou nachytám ráno v parku. A pak jsou tu myšky. Neviditelný myšky. Páč ty jsem ještě na vlastní oči nepotkala a podle mě ani neexistujou, protože i když jsem hrabala a hrabala a hrabala, jak mi poradila moje kámoška Azíza, tak jsem je pořád neviděla. Na ty se jednou moc těším, někdy si totiž říkám, že mě Azí tahá tak trochu za čumák.

Ale to co já vám potkala tuhle v noci! Do dneška moc nevim, co to bylo a jak s tím vším naložit. Čuměla jsem na to jak krysařík na vlkodava. Funělo to, dupalo to a když jsem se přiblížila, abych to vočuchala, tak se to zastavilo, stočilo a dělalo, že není. Ale bylo. A pěkně to píchalo. Jak někdo může mít takovou srst? Vždyť se ani nevoblízne!

Chvíli jsem na to čučela, očichávala, pak jsem se šla kousek dál vyčurat, že tohle je jako Krakonošovo, aby bylo mezi náma jasno, že tady končí veškerá sranda a šla jsem udělat bobek. Když jsem se vrátila, bylo to něco fuč.

V pelechu jsem pak ještě asi nanosekundu nad tím setkáním přemýšlela, než jsem vyvalila bok a usnula.

Jo a na závěr musím prásknout, že to taky smrdělo a od tý doby, co jsme to potkali, tak mám pocit, že se mi vrátily blechy! To jsou taky pěkný nepolapitelný potvory, skoro jak neviditelný myšky.

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Jak jsme chodily kanálama

Aneb jak se z hrášku stane hruška… Panička chvíli přemýšlela, že podtitulek bude „Aneb jsem nadržená jak stepní koza“, ale zdálo se jí to málo prozaické vzhledem k tomu, že ve mně pořád vidí to svoje roztomilý štěňátko.

Ale to už vidí špatně. Ze mě se totiž stává velká žena, která chce mít svoje štěňátka a dávám jí to dost jasně najevo. Myslím, že víc najevo to už ani dávat nemůžu. A ona mě pořád neposlouchá. Minule mě vzal za srdce takovej hnědej fešák, až mě musela zdvihnout do náruče a hystericky pořvávat „Jdi pryč. Nech ji. Tu ti nedám.“

Pusť mě za klukama... Bude to rychlý, slibuju!

Pusť mě za klukama… Bude to rychlý, slibuju!

Všechno to začalo před třema tejdnama. Pořád mě obcházela a říkala, že mám za pár dní narozeniny a že když nezačnu do jednoho roka hárat, že to začne bejt dost podezřelý a budeme muset jít na prohlídku k veterináři. Tomu se říká motivace. Druhej den jsem ztratila poslední zábrany a opustila svoje dětství. Začala jsem hárat.

Nejdřív se to projevovalo dost nenápadně, spíš jen pravidelnou hygienou. Zajímavé je, že mi v tomhle období nechtěla panička dávat omejt svůj obličej, jak jsem byla každý ráno zvyklá. Ze začátku mě to trochu uráželo, ale pak jsem byla ráda, že mi síly zbejvaly na moje záležitosti. Panička taky říkala, že by se tohle období mělo spíš nazvat „s čumákem u zadku“.

Vrchol mě ale teprve čekal. Z malinkýho hrášku, kterej jsem do teď měla tam dole, se stala velká hruška a začala vysílat signály na všechny strany. To byste nevěřili, jak je život v tomhle období těžkej. Teda on by nebyl, kdyby vás někdo pořád nehlídal. Tolik krásy na světě, tolik psů k sežrání! Dostala jsem se dokonce do fáze, kdy jsem házela smutný oko, pomrkávala na každýho štamgasta a prosebně kňučela. Nic nepomohlo. Místo toho mi potupně nandaly kalhotky! Rozkousala jsem je. Počkala jsem, až bude panička v pracovním rauši a pěkně potichu je zlikvidovala. Nebylo to nic těžkýho a nikdo by si toho asi stejně nevšimnul, páč zadek jsem měla v tom období pořád u hlavy.

Teď už to pomalu odeznívá. Všechno se mi tam dole zmenšilo a místo očuchávání každýho patníku mě zas začíná brát běhání za tenisákem. I když velmi pomalu, mám to pořád tak půl na půl. Někdy míček vyplivnu v půlce cesty, abych zjistila, co to bylo na louce za frajera přede mnou. Přeci jen jsem už velká holka a nakrucovat sukně můžu i bez hruštičky, že?

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Jedna kočka za druhou

Za chvíli mi bude rok, jsem vlastně pořád bažant, ze kterýho si ostatní psi dělaj tak trochu srandu, jako třeba Azí, to se ale ve psím světě bere. Nějakej větší problém s tím nemám, taky jim to všechno vrátím, až vyrostu a budu mít stejný zkušenosti jako oni. Nejhorší ale je to, že si na mě dovolujou i kočky! Ne teda všechny, někdy si dovoluju já na ně, ale to jen když jsme ve dvou nebo když honim ty rychlý zrzavý v parku. I když to ale prej nejsou úplně kočky jako kočky, ale drevokocůři.

Karel kontroluje situaci, jestli může domů

Karel kontroluje situaci, jestli může domů

Moje máma zcela očividně, ani se to nesnažila skrývat, šikanovala kocoura Karla. Karel bydlel se třema psama, takže Karel byl dost ostřílenej a věděl, že nesmí dělat prudký pohyby. Takže jsem si docela dlouho myslela, že kočky choděj jen elegantně, pomalu, se vztyčeným ocasem. Není to tak. Kočky uměj bejt pěkně rychlý, obzvláště když se k nim otočítě zády a ony vás seknou do zadku a mažou se schovat pod postel. Nebo když vám daj packou facku. Jen tak.

Karel vyrážel na výpravy do obrovskýho vnitrobloku činžovních domů na Vinohradech, kde měl svůj svět. Domů se chodil najíst a vyspat. Psi holt ovládali celý byt. Občas jsem na návštěvě u kámošky Azí a tam to maj trochu jinak. S Azí bydlej kočky dvě. Jeden je kocour Ruby, kterej je takovej kočkopes, páč ho vychovávala Azíza a myslím si, že by si občas i štěknul, kdyby to uměl a druhá kočka je Číra. To je vládkyně celýho bytu, taková šedá eminence. Číru celej den nevidim, ale když už se setkáme, tak to stojí za to. Většinou si ji chci jen očuchat, je to přeci jen pro mě jiný stvoření, ale ona nechce. Nejdřív vydává takový zvuky z břicha, pak začne syčet a pak už si vybavuju jen drápy před obličejem.

Kdo z koho s tenkou Freyou

Boj o vstup do bytu s tenkou Freyou

Další kočka je Freya, bydlí u mojí druhý paničky, je malá jako kotě a už nevyroste, ale o to má větší výhodu, že se všude vejde. Je tenká, takže když mě provokuje a já se za ní rozeběhnu, je schopná schovat se v takovým tom malým šuplíku na cetky nebo dělat záložku v knížce. A někdy mám pocit, že proleze i klíčovou dírkou. Protože v jednu chvíli je v obýváku, já všechny únikový cesty fakt hlídám a najednou přijde z koupelny! Ale tomu přijdu na kloub, jak by řekla slečna Marplová.

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Vteřinová láska a devět žížalek

Moje mamka a taťka se měli jako fakt rádi. Hodně rádi. Tak hodně, že i když mamku hlídala pětičlenná rodina, stejně se jim to povedlo. Asi během třiceti vteřin. A samozřejmě v přítomnosti těch pěti lidí. Myslím, že to byl rekord v rychlosti početí. Prostě láska zas zvítězila, Benny a Amy se milovali natolik, že pro ně nebylo překážkou vlastně nic. A strejda Jerry, kterej s náma žil taky, zas ostrouhal nos.

lajka3

Byl to pro mě hotovej psí ráj, nejenže jsme s mamkou i taťkou byli v jedný rodině, ještě jsem měla osm sourozenců. Páníčkové nám sice říkali devět žížalek, ale cítili opravdu velkou zodpovědnost. Vyvářeli nám, starali se ve dne v noci, pořád měnili podestýlku, uklízeli hovínka, někdy to byla fakt sranda je sledovat. Teda spíš psina. Takže jsem zažila takový to šťastný plnohodnotný dětství. A bylo by to fajn dodnes až na pár věcí.

Krmení žížal

Krmení žížal

Ta první je moje cestovní premiéra v přepravním batohu na skútru, za kterou se stejně ještě jednou pomstím a druhá když ta rodinná idylka skončila. To mi bylo právě pět měsíců.

Dneska jsem už zase šťastnej pes, užívám si života, miluju drbání na břichu a v podpaží. Mým cílem je všechno olíznout a nejšťastnější jsem, když se mi to povede bez nesmyslnejch povelů jako „Lajko, nelízej“ nebo „Lajko, jen čuchat, ne že to i sežereš“.

Bydlím u parku, kde je spousta kámošů. V okolí je neskutečně stop a vůní. Hotový poklady. Takže mám pořád co číst a po čem pátrat. Někdy najdu i voňavý hovínko. Patří těm fousatejm pánům, co občas spěj na lavičkách. Nevím, proč oni choděj ven jako já, když nemaj paničku, co by to uklidila, ale to mě nějak netankuje. Hlavní je, že tam jsou, voňavé a čekaj na mě. A všechny tyhle poklady mi ukázala Azíza. Je to fakt kámoška.

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Novější psí kusy »

© 2021 Vrtěti psem

Theme by Anders NorenNahoru ↑