Jen co jsem si začala zvykat na vodu a že je mokrá, vzala mě panička na sjíždění řeky Sázavy. No a tam bylo mokrý už uplně všechno, včetně mýho zadku. Hejbal se se mnou celej svět a ještě v noci ve stanu jsem během spánku vyvažovala strany. Ale jinak si nemůžu stěžovat, bylo to celkem fajn. Jakmile jsme zastavili, mohla jsem ožužlávat Carmenku, která se mi vešla skoro celá do tlamy, prohánět Coco a házet oko na Šerinku, která se se mnou nechtěla vůbec kamarádit kromě chvíle, kdy jsem ukradla Carmenčino vepřový ouško.
Moje nová kámoška do tlamičky – Carmenka
Noc ve stanu byla uplně super! Mohla jsem už v sedm ráno všechny vzbudit a pěkně je olízat. Načež mě vykopli ze stanu ven a já vesele lízala v dalších stanech, dokud mě nevykopli ven i odtamtud. Pak už jsem jenom napjatě čekala, až si pujdeme pro lodě. Od té doby se se mnou všechno vezlo a ačkoli jsem si myslela, že mám v dopravních prostředcích vybráno a znám všechny, tak neznám. Bohužel. Dál to následovalo asi v tomto scénáři. Panička vyfasovala singl kajak, hodila si mě dozadu a rozjela se. Oproti ostatním lodím to ale bylo hrozně nízký. Byla jsem asi dva centimetry od vodní hladiny a to mě dost znervózňovalo. Takže jsem kňučela, že chci do lodi k tetám Mau a Míše, který vyfasovaly ‚vydru‘ a měly mnohem vyšší okraje. A protože to jsou hodný tety, tak si mě přendaly k sobě. To jsem zase ale měla daleko k paničce! Moje city byly silnější než já a začala jsem kňučet, že chci k ní. Tak si mě přendaly zpátky. Když jsem ale byla u ní, byly ty okraje zase nízký! Tak jsem začala plakat, že chci k tetám. Tahle hra se opakovala ještě asi čtyřikrát, než je to přestalo bavit a moje kňučení se jaly naprosto otevřeně ignorovat. Rozhodla jsem se, že budu statečná.
Toužebně hledím k pevnému břehu
Moje chrabrost vzala ale za své, když jsme s paničkou sjížděly peřejky, drclo to, bouchlo to, zakejvalo a já prostě vyskočila. Bylo mi jedno, jestli zemřu, už jsem prostě dál odmítala tohle nepsí zacházení. Panička zapíchla loď mezi dva kameny, vylezla z lodi, čapla mě za flígr a hodila si mě mezi nohy. Měla bych jí asi nějak naznačit, že platí teď novej zákon, že už nejsem věc, ale bytost, takže mě nemůže hodit do kajaku jako nějakou houbu na sání vody, ale musí se ke mně chovat humánně! Jen moc nevím jak.
Druhej den jsem konečně byla ve vydře i s paničkou! Nádhera. Jely jsme s tetou Verunkou, která mě nechtěla moc blízko sebe, že by byla chlupatá – jakoby to byl nějakej rozdíl, hehe – a já se mohla konečně toužebně dívat na ubíhající břehy přes vyšší okraje. Ke konci už jsem ale byla tak mokrá, že jsem opět začala plakat a dost jasně naznačovat, že bych jako raděj teda na ten břeh a snažila se paničce vysvětlit to s tím zákonem o psech. Zas to moc nefungovalo. Místo ignorace teď zvolily jinou zbraň a moje srdcervoucí kňučení přehlušily hlasitým zpěvem.
Tak já nevím, co dělám špatně. Ale jedno vim určitě, že vyju mnohem líp než panička s tetou Verčou.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.