Vrtěti psem

Nevinné psí humoresky

Kategorie: Blog (Stránka 1 z 2)

Zima je, že by psa nevyhnal… ale mě jo!

Tak a je to tady! Neptala se, přišla náhle a v plné síle. Rozlezla se všude a zalejzá pod kožíšek. Ale je nádherná a bílá :) Juchůůůů, zima je tu konečně s námi! Ale abyste si nemysleli, né vždycky jsme měly tak hezký vztah a moje mamka teď z ní dokonce chytla hexenšus!

Dnes už je ze mě zimní modelína :P

Dnes už je ze mě zimní modelína :P

Přečti si celý příběh 😉

Kastrace bez legrace

Tohle není úplně veselý příběh, i když se pro vás snažím psát s lehkostí a hravostí nám pejskům vlastní. Ale má dobrý konec a to je důležité. Hlavní roli v něm zase hraju já a moje maminka. Začalo to trochu méně poeticky tím, že mojí mamince tak smrdělo, ehm, z tlamičky, že musela navštívit pana doktora.

Mamka má po, já jsem před

Mamka má po, já jsem před

Přečti si celý příběh 😉

Jsem holka zranitelná

Taky jste si všimli, kolik je všude kolem vos? Já teda jo a až do určitého momentu jsem se je snažila poctivě i lapat. S mouchou mi to procházelo, kdo mohl tušit, že s vosou je to jinak, že.

Za můj život se mi moc zranění nestalo. Jeden zážitek mám z dětství, kdy mě v rámci tréninku nechali samotnou doma a já, posílena vzpomínkou na našeho kocoura Karla, lezla po veškerém nábytku v pokoji. A to až do chvíle, než jsem zjistila, že kocour nejsem a spadla. Odnesla to tenkrát naštěstí jen levá zadní a já musela jít na rentgen a baštit nějaký drcený mořský korýše, co krásně smrděli. A pak dlouho nic, až do teď.

Nejdřív jsem si docela ošklivě strhla drápek a musela jsem k paní doktorce, která řikala, že tak nešikovný zranění už teda dlouho neviděla. Může za to ale ten vořech, co mi tak dlouho čuchal k pozadí, až jsem mu řekla „A dost, ještě jednou čmuchneš a proženu tě.“ A co myslíte? Čmuchnul.

Opodál stojící pán to ohodnotil slovy a to přepisuji doslova: „Ta si ho krásně srovnala, jak on utíkal! Je vidět, že je to vychovaná mladá dívka ze slušné Vinohradské rodiny“. No jenže jsem ho proháněla tak vášnivě, že jsem se vůbec nesoustředila na zákeřnosti terénu. Všimla jsem si toho až po chvíli a musela uznat, že už toho asi moc neuběhnu a dopajdala k paničce. Krve ze mě teklo až hanba a panička mě hned udělala první pomoc. Řekla mi, že jsem tydýt, což teda vůbec nevim, co je a vzala mě k tý paní doktorce. Měla jsem celej drápek pryč, koukalo mi jen takový to masíčko a tak jsem dostala pořádnej obvazovej zábal. Navrch jsem si mohla vybrat, jestli chci bílý nebo růžový obinadlo. Panička to pak všechno zaplatila a já se mohla klukům na louce chlubit krásnou vystajlovanou bambulí na noze. To byste nevěřili, jakou má růžová úspěch. Jen tomu vořechovi, co to celý zavinil, jsem neukázala nic.

zraneni

No a teď jsem o víkendu byla s paničkou na procházce v lese a všude kolem byly mraky vos. Panička mi říkala, ať je nechám bejt, že mě kousnou, ale znáte to nutkání, čím víc vám věci zakazujou, tím víc vás lákaj. No a tak jsem jednu ochutnala a nastalo doslova divadelní představení.

Když panička viděla, jak jsem po ní chňapla, tak vykřikla. To mě tak vylekalo, že jsem sebou škubla a nechytila vosu ve správném úhlu a nesnědla, ale jen tak ji zachytila pravým pyskem. Vosa udělala rychlý salto a z vnitřní části pysku se přesunula na tu venkovní, kde do mě zabodla žihadlo. Nechtěla se toho pysku vůbec pustit, i když jsem třepala hlavou na všechny světový strany, pořád byla zaseklá. Panička přiskočila, podržela mi hlavu a máchnutím ruky se jala vosu smést. Z odstupu to prý vypadalo, že mě fackuje a přítomné osazenstvo nevědělo, jestli volat Srstku nebo fandit. Nakonec se jí podařilo vosu odstranit a započala důkladnou prohlídku mé tlamičky, kde všude jsem píchnutá a jak moc. Naštěstí jsem měla jen ten jeden bodanec, tak situaci vyhodnotila jako vážnou, avšak ne kritickou. Vážnost situace se projevila tím, že mi dala kázání, vodu a pohlazení. Omočila mi celou hlavu a po zbytek výpravy mě bedlivě sledovala.

Dělala si srandu, že někdo kvůli sexy rtíkům chodí na drahý botox a já to mám zadarmo. Jenom se to nějak symetricky nepovedlo, protože jsem měla opíchanou jen jednu stranu a moje pysky vůbec nepůsobily tak sexy, jak by si jeden představoval. Z toho důvodu vám radši ani neukážu svoji fotku, ale vypadalo to asi nějak takhle.

Kluci se mi na louce smáli a já od té doby, jakmile vidim vosu, stahuju pozici i pysky a nedělám žádné výpady. Jsem přeci totiž vychovaná mladá dívka ze slušné Vinohradské rodiny.

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Soutěž o největšího hovňouse

To jsme takhle jednou šly do lesa ještě se dvěma mojema kámoškama, který panička hlídala tetám, co odletěly na Srí Lanku. Šla jsem já, gaskoňská modrá honička Bára, která je opravdová francouzská dáma a Kreveta, která vypadá jako Štaflík z toho kreslenýho večerníčku.

Baronka Bára von Čakovice (foto: Zu)

Baronka Bára von Čakovice (foto: Zu)

Bára se často chová jako nějaká baronka, páč si třeba nikdy nelehne na tvrdou zem, i kdyby měla spát vestoje. Cejtí každej kamínek, stejně jako princezna v tý pohádce se zelenou kuličkou, co byla schovaná v peřinách. Jen tak se s někym nebaví, hlavu nosí pořád nahoře a k zemi ji dá jen tehdy, když zacejtí stopu. Ona je totiž vyšlechtěná, aby naháněla vysokou. To pak nasaje veškeré vůně vůkol a je schopná při tom vcucnout i mraveniště. A když nasaje vysokou, tak to je pěknej průšvih, páč se v ní probuděj geny nebo co, ztratí hlavu, rozum i poslušnost a rozeběhne se za tou vysokou hlava nehlava.

Krevetka je oproti tomu zas polní běhna a hrabalka, co loví myšky, hraboše a všelijaký takovýhle dvojzubáky. Je schopná vykutat tunel, že se do něj schová celá i s boudou a jako správnej kříženec s předky teriéra má ráda hlínu, bláto a všechny smradlavý věci. Což trochu kontrastuje s tím, že je sněhově bílá. Ale jak mi řikala, tak se úspěšně stará o to, aby ta bílá vidět nebyla.

Černobílé sestry Bára a Kreveta (foto: Zu)

Černobílé sestry Bára a Kreveta (foto: Zu)

Když jsme vyšly, měla z nás panička radost, neb jsme se držely pěkně pospolu, ukázněně šněrovaly cestu a vrtěly ocáskama. Po nějaký době na mě ale Kreveta mrkla a ukázala směrem k jedný fakt velký kaluži. Asi že se napijeme nebo co. Tak jsem šla za ní, ona ale skočila šipku doprostřed tý hnědý louže a začala se cachtat jak ve vířivce. Vypadala, že si to fakt užívá a volala na mě, ať nejsem srab. Což já teda nejsem! …Občas. Tak jsem skočila za ní a to vám byl teda smrad! Bylo to pěkně uležený bahýnko. Moje nohy změnily barvu na černou, zatímco Kreveta změnila barvu skoro celá. Šly jsme pak dál do lesa, občas Barunka zavětřila a skočila ladným skokem do křoví u cesty a uháněla někam za tou vysokou. Většinou to byl ale planý poplach. Za začátku jsem skákala taky, byla jsem zvědavá, co tam má a taky jsem si chtěla hrát zas chvíli s ní, páč Kreveta strašně smrděla. Ale vždycky mi po pár metrech zdrhla, tak jsem dělala, že očuchávám borůvky, aby si nikdo nemyslel, že jsem tak pomalá a pak jsem se vrátila na cestu. Stejně to je jen kvůli tomu, že má tak dlouhý nohy. Fakt je má dlouhý, až na zem!

Došly jsme do jedný super vesnice, kde byl snad za každým plotem pes a všichni na nás poštěkávali, jaký jsme kočky a ať se stavíme na misku, že zkusej něco ulovit na zahradě. Nejvíc teda poštěkávali na Báru, protože jim ukazovala ty nohy a hned pak na mě, páč jsem vypadala, jak když mám silonky. Na Krevetku moc neštěkali, nebyla vidět. Procházely jsme podél potoka, tak nás tam panička nahnala, ať se trochu omyjeme a neděláme prej pražským psům ostudu. Taky řikala, když nás viděla, že jsme ještě neskončily a že je zvědavá, kdo dneska vyhraje soutěž o největšího hovňouse.

Tři zadky na procházce

Tři zadky na procházce

V jednu chvíli Bára tu vysokou fakt ucejtila. Uplně ztuhla, oči jí zčernaly a ona zařvala. To je takový jiný štěknutí, kterym dává myslivcům najevo, že má nález a má to v sobě nějak zakódovaný, aniž by ji to někdo učil. Pak vyběhla. Opět jsem se snažila chvíli běžet s ní, ale asi po jednom metru jsem to vzdala. Ona neběhá, ona prostě fakt vystřelí. Takový turbo je. Panička ji začala k sobě volat, ale Bára se dál hnala lesem. Běžela jsem za Krevetou, co jako budeme dělat. Kreveta mě uklidnila, ať nejančim, že se Bára vždycky vrátí a začala očuchávat zem, jestli se tam neschovává nějaká myška. Panička chvíli stála a volala. Nakonec řekla, ať zůstaneme tady na cestě, že nebude hledat tři psy a zalezla do křoví, kam Bára skočila. Byla jsem v tu chvíli opravdu hodně nešťastná. Bára si tryskala někde chroštím, Kreveta zuřivě hrabala myš a panička za křovím pískala na píšťalku. Byla jsem taková celá ztracená a nevěděla, co dělat.

Po chvilce se ale Bára objevila na cestičce, odkud jsme přišly a za ní vylezla panička s jehličím ve vlasech a pavučinou na nose. Měla jsem z toho setkání velkou radost a pořádně ji volízla. Běžela jsem ke Krevetě, abych jí řekla, že se Bára našla, ale ta měla hlavu zabořenu v zemi a vůbec mě nevnímala.

Krevetí zadek

Krevetí zadek

Vyrazily jsme zase kupředu a panička se tak po poslední zkušenosti soustředila na Báru, že uplně zapomněla na mě a Krevetu. Podruhé za ten den na mě Kreveta mrkla a odběhla za křovíčko. Šla jsem za ní, páč jsem byla zvědavá, co to tam má a ano, byl tam! Lidovec. Tohle jsem naposledy zažila s Azí a musim uznat, že Kreveta má opravdu vytříbený vkus. Nechtějte vědět podrobnosti, myslím, že bude uplně stačit, když napíšu, že Kreveta soutěž o největšího hovňouse vyhrála na plný čáře a panička si toho všimla až u auta. Nadávala jak špaček a v hysterii začala oškubávat větve z okolních stromů. Až pak jsem pochopila, že tím chce Krevetu otřít. Což ale tou vánoční větví moc nešlo. Tak nadávala zase dál, že si to mohla aspoň vybrat u toho potoka nebo někde, kde rostou listnatý stromy. Nakonec potupně Krevetu zabalila do igelitu a sterilně ji převezla do Prahy. Celou dobu řídila v rukavicích a čepici, s polostaženym okýnkem a nepustila si ani topení, aby ten smrádek neroznesla.

Hovňous Kreveta a její první místo

Hovňous Kreveta a její první místo

Doma pak proběhlo velký praní, mně a Barunce umyla panička ve vaně nohy a Krevetu vzala pěkně celou z gruntu. Řikala, že by ji nejraděj hodila rovnou do pračky, ale bála se, že by s ní pak nemluvila. Ta pračka. Krevetka poctivě držela, což jsem obdivovala, páč já mám z vany trochu vítr a ani nemukla. Pak se mi svěřila, že to holt musí podstoupit, protože tak rychleji páničkové zapomenou, co se všechno událo a ona má víc čistýho místa na kožíšku. Což je prej pro ni výzva. Ještě chvíli mi vyprávěla, jaký špinavý fleky kde všude měla, až si ani nepamatuju, jak jsem usnula. Jen vím, že se mi zdálo o krásný provoněný klobásce, která přede mnou pořád utíkala a já ji nemohla dohonit, i když jsem sebevíc hejbala nožičkama.

Zasloužený odpočinek s umytým hovňousem

Zasloužený odpočinek s umytým hovňousem

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Jako vejce vejci

Přijde mi to jako nedávno, kdy jsem byla ještě malý kvíkle a mamka mi v trávě dávala válečky. Lezla jsem po ní, kousala jí do uší, spala jí na hlavě a mohla si dělat, co jsem chtěla. Ale kdykoli se rozhodla, setřásla mě jako zralou malinu, povalila na zem a zlechtala. Táta tomu jen přihlížel a dělal, že se ho to netýká.

Moje dětství byl jeden váleček za druhym

Moje dětství byl jeden váleček za druhym

Byla jsem teď s mamkou na celej víkend a tak nějak bilancovala, co máme a nemáme společnýho. Já jsem totiž od mala už tak trochu výjimečnej pes! Jsem z devíti štěnat, všichni moji sourozenci se narodili na prvního máje, s lidskou pomocí, jen já až druhýho v noci a úplně sama. Zjistili to až ráno, když nás počítali a já byla navíc. Museli počítat tři, aby si byli jistí, že se jako nespletli. Nevím, co tam hledali, bylo to dost jasný na první pohled. Jako jediná jsem totiž neměla barevnou mašličku. A navíc všichni moji sourozenci byli do tmava, stejně jako mamka s taťkou, jen já jediná byla jak trikolora. Panička si dodneška dělá srandu, že mě má mamka s pošťákem. To ale není pravda, protože u nás chodila pošťačka!

Všimněte si moji dokonalosti - dělám si pěknej náskok

Všimněte si moji dokonalosti – dělám si pěknej náskok

No a teď při setkání jsem zjišťovala, co máme společnýho a co ne. Začnu asi tím, že já jsem hezčí, to je jasný. Mám pořád namalovaný voči jako Kleopatra a mnohem delší zadní běhy. Taky se často před klukama protahuju a natahuju je až na konec louky, aby je pořádně viděli. Obě máme rády běhání za míčkem, ale mamka určitě víc. Běhá za ním, jen protože se ten míček hejbe. Já za ním běhám, protože se hejbe mamka. Když jsem bez ní, tak ho doběhnu jen jednou a pak ho donesu prvnímu psovi, kterýho potkám, jestli ho nechce. Většinou ho nechce. Nebaví mě to tak moc jako mamku i z toho důvodu, že jsem pomalejší a ona většinou míček doběhne první. Vymyslela jsem ale naprosto úžasnou techniku, kdy čekám dva metry za mamkou a tím si dělám pořádnej náskok. To mě docela zachránilo a já tak zůstávám ve hře a nepřipadám si jako ťululum.

Kam běží modrá liška? Na Kampu!

Kam běží modrá liška? Na Kampu!

Co obě milujeme, je poslouchat pohádky. To jako můžeme. Panička nám musela každej večer číst o koňovi Kajetánovi, co chtěl pomoct malýmu Honzíkovi. Střídaly jsme se na posteli a poslouchaly. Mamka si na návštěvu dokonce donesla gumovýho koníka, kterýho má moc oblíbenýho a pořád ho žužlá. Protože mě dost zajímalo, co na tom vidí, tak jsem jí ho čajzla a zkusila ho taky žužlat. Bylo to ale takový divný. Ty dveře co okusuju, kdykoli jsem doma sama, mi teda chutnaj víc. Pak mi ho mamka zas vzala a žužlala si chvíli ona. To mě vyprovokovalo a chtěla jsem zase žužlat já. Paničce už ale došla trpělivost a milýho koníka nám vzala a schovala na skříň. Myslím, že jsem zapomněla zmínit, že to byla gumová pískající hračka. No a protože je panička hlava děravá, tak na něj zapomněla a chudák koník je tam ustájenej dodnes.

Taky vám přijde, že si ten konik něco šlehnul?

Taky vám přijde, že si ten konik něco šlehnul?

Společných věcí máme strašně moc. Myslim, že i když máme každá uplně jiný zbarvení srsti, tak to že jsme matka s dcerou nezapřeme. A já jsem na to náležitě hrdá. Jednou vám budu vyprávět, jaká byla máma úžasná a jak se o nás krásně starala. Třeba to, jak nás běžela přes celý Riegrovy sady zachránit před ohňostrojem, co byl na Hradčanech.

Zatím budu ale končit a na závěr mých úžasných postřehů si dovolím jedno moudré přísloví… Mlýny melou pomalu, ale jistě. Dneska totiž dávám mamce válečky JÁÁÁ! Pche:)

A mám ji na lopatkách!

A mám ji na lopatkách!

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Dovolená v Asii

Moje panička se vydala do světa. Rozhodla se procestovat Malajsii, Thajsko a Kambodžu. Já sice zůstala doma, protože mám propadlej cestovní pas, ale s paničkou si občas voláme a ona mě informuje, co všechno už viděla a jaký zvířátka potkala. Představte si, že psi a kočky tam vypadaj uplně stejně jako tady u nás! Jen maj teda víc blech, kterym je uplně jedno, na co skočej a jestli to má kožich, o čemž by mohla vyprávět teta Míša, která jich měla během chvilky plný nohy. A pak se šla raděj oholit.

Vem mě aspoň do batohu, schovám se mezi fusekle a budu jako myška, fakt

Vem mě aspoň do batohu, schovám se mezi fusekle a budu jako myška, fakt

Tímhle pohledem jsem se snažila paničku ještě den před odletem citově vydírat. Málem to i vyšlo, ale pak mě začalo něco svědit dole, tak jsem se musela rychle stočit a chytit tu mrchu kousavou, čímž jsem přerušila oční kontakt a bylo po vydírání.

Ale zpátky ke zvířátkům. Potkala tam i živočichy, který jsem v životě neviděla a bylo hrozně těžký je všechny popsat. Tak mi je raděj vyfotila.

Tohle je prej opice. Opice je drzoun, kterej vám čajzne brejle z nosu nebo nastartuje skutr a odjede s nim na pláž. Ty asijský maj většinou červenej zadek a vystrkujou ho navzájem na sebe nebo na turisty, kteří z toho maj pro změnu zas červeň ve tváři.

opice

Jako velkou zajímavost mi vyprávěla o slonovi. Slon je strašně obrovskej. Abych si ho mohla představit, tak panička řikala, že nejen že by se nevešel na můj pelíšek, ale on by se nevešel ani k nám do bytu! A kůži má tvrdou tak, že bych si prej o ni zlomila zub. Všechno ovládá chobotem, na jehož konci má takovej chápavej prstik, kterej nejen že všechno hned chápe, ale dokáže přes něj i cítit. Panička se jednou, to bylo ještě přede mou existencí, se slonem v Thajsku i koupala. Řikala, že od té doby byla přesvědčená, že si dom pořídí něco malýho, skladnýho a nenáročnnýho. Což jí se mnou trochu zkřížilo plány. Pff, to ale moc nechápu, páč mně třeba ke štěstí stačí jen trochu granulí s kuřecíma křídlama a vývárkem a skladná jsem tak, že se vejdu i na její postel. Jeho fotku ale nemá, protože je prej tak velkej, že se jí ani nevešel do hledáčku.

image

Pejsci tu většinu času spěj a podle polohy to vypadá, že všichní chodili do stejný školy. Je takový vedro, že je každej pohyb dost vyčerpává. Ale na jednom malinkatym ostrůvku v jižní Kambodži potkala i čerstvou maminku se dvěma ještě slepýma štěňátkama. Pelíšek měla v dutině stromu a chodila je tam v pauzách mezi spánkem krmit. Neumim si moc představit, co je natolik vyburcovalo, že obětovali svou nejoblíbenější činnost, přestali na chvíli spát a vytvořili štěňátka. Panička se mi ale začala smát a řikala, že až se vrátí, tak prej probereme sexuální výchovu.

image

Pak tu jsou kočky. Kočky jsou v Asii velký kápové. Velej celejm psím smečkám a pejsci se s nima snažej bejt kámoši. Když kolem nich musej projít, jdou opatrně a pomalu, aby kočku náhodou nevzbudilli. Když chce pes loudit u stolu, nejdřív zkontroluje, jestli tam už náhodou neni kočka. Když má štěstí, může chvíli i loudit, než kočka přijde. Panička řikala, že to tam maj obráceně a kočky honěj psy. Což například pro mě zas taková změna neni, páč znám kočku Číru, která velí celý Lužický ulici a kdyby se jí dostalo větší svobody, tak je mnimálně primátorkou Prahy.

Žlababa....

Žlababa….

No a tohodle fešáka jsem si nechala na konec, neb ani dneska ještě pořád nedokážeme identifikovat, co to za asijské zvířátko je. Já tipuju, že by to mohla bejt nějaká vzdálená větev Yettiho, ale panička řiká, že ten je víc na severu, kde je zima. Že je to spíš nějaká odrůda ježury.

Jinak musim říct, že se mi stejská, stejně tak prej i paničce, ale až se vrátí, tak mě hned o víkendu vezme za babi, která je královnou voňavý kuchyně a já jsem její věrnou pomocnicí. Kdykoli jí něco spadne, tak to hned vyluxuju. Panička říká, že je zajímavý, že když jsem tam já, má babi víc děravý ruce. Jo a jako bonus navíc s náma bude i moje mamka, která mi pořád na veřejnosti líže ouška, i když jsem už velká holka a na vejšku mám víc než ona. Já se tak těšim!

S mamkou lízalkou

S mamkou lízalkou

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Medvědi nevědí, že tůristi nemaj zbraně

Když se období říje klonilo ke konci, vzala mě panička do slovenských hvozdů, že možná potkáme ještě nějakýho toho jelena. Bohužel ale jeleni už došli a tak se nastavily vyšší cíle. Že prej pudeme na medvědy. Nakonec jsme viděli jednu slovenskou veverku a jedno štěně salašnickýho psa. Taky slovenskýho, předpokládám.

Ukazuju slovenskýmu dudlíkovi, jak cvičíme jógu u nás v Praze

Ukazuju slovenskýmu dudlíkovi, jak cvičíme jógu u nás v Praze

Jeden by neřek, jak je to Slovensko daleko. Panička mě zakšírovala na zadní sedačku, řekla „vydrž“ a vyjela. Byla to asi nejúmornější cesta mýho už tak docela dost strastiplnýho života. Kníkala jsem zhruba od Humpolce, naplno plakala od Brna a poblila se za Bratislavou. To už mi konečně dovolila jet v kufru, páč psí plachta na sedačky byla jemně poznamenaná. Plachtu sundala a srolovala, batohy hodila na sedačku a já měla CELEJ kufr pro sebe. Nevim, jestli jste někdy viděli kufr u VW passat, ale je to asi jako když vás z garsonky přestěhujou do čtyři plus jedna. S lodžií!

Do hor jsme dojely už za úplné tmy. Pašík se vyšplhal do zhruba 1300 metrů nad mořem, vzduch zřídnul a všichni byli opilí po dvou panákách místní pálenky. To však nikomu nezabránilo naplánovat hned na druhej den velkou výpravu za medvědama. Šli jsme s ujcem na posed do lesa, kde zaručeně medvědi budou, protože tam zatim byli pokaždý, když tam ujco byl. To se s naší výpravou mělo změnit. Seděli jsme jako myšky a přišlo velký lesní prd. Teda vlastně ne, přes palouk proběhla ta slovenská veverka. Pardon, drevokocúr.

Teta Mau na lovu....drevokocúra

Teta Mau na lovu….drevokocúra

Nikomu to ale náladu nezkazilo, z posedu se šlo posedět na jägermeistera a domácí klobásky. A ujco vyprávěl a vyprávěl. Jednu historku za druhou. Kolik už potkal medvědů, jak moc jsou nebezpeční, že nemají přirozeného predátora a jak se jim v revíru přemnožili, protože jsou chránění. Že do lesa už nikdo nechodí beze zbraně. Jak měl jednou namále on,  jednou zas jeho kamarád. Že medvěd napadl houbaře a ten skončil na plastice. Bylo to všechno strašně napínavý a mně se pak celou noc o medvědech zdálo. Něco jako „Setkali se u Kolína“, ale byli větší a neměli ty oblečky.

Další den jsme šly s tetama na túru na horský hřebeny, kde byly kleče a nízký remízky. A taky nádhernej výhled. Místama byl už sníh a zábly mě tlapky. Dvě statečný tety šly napřed a prozkoumávaly terén. U jednoho remízku se zarazily a čekaly, až je všichni dojdeme. Byly v obličeji bílý a skoro nedýchaly. Ukázaly mlčky na remízek a jedna z nich zašeptala „Je tam asi medvěd. Slyšely jsme, jak zamručel.“ Druhá to doplnila „No, spíš to bylo, jako by si krknul, ale kdo ví, jaký zvuky vlastně dělá medvěd.“ Celá výprava ztuhla. Začala rozebírat možnosti. Co asi takovej ukrkanej medvěd může udělat, že už je určitě dávno pryč a jestli se tam někdo pujde teda podívat. Pochopila jsem, že tohle je moje chvíle a se vztyčenou hrudí jsem se jala postupovat do čela skupiny. Během postupu mi začalo bejt v hrdle tak nějak úzko a trochu jsem změnila strategii. Zjistila jsem, že nejvýhodněji mohu bránit celou skupinu, když si stoupnu paničce za nohy a začnu bublat. Tak říká panička mému „krev-tuhne-v-žilách“ vrčení. Bylo to vynikající místo, jako stratég jsem se musela pochválit.

V pozadí inkriminovaný remízek, v popředí chrabrá Lajka

V pozadí inkriminovaný remízek, v popředí chrabrá Lajka

Zrovna když jsem se tak hezky chválila, remízek se pohnul a zavlnil. Uskočila jsem o nohu dál. Zpoza remízku se vztyčil turista v oranžové sportovní bundě, udělal „ehm ehm“ a tak nějak po anglicku odkráčel. Chvíli bylo ticho. Ono k tomuhle neni ani moc co říct. Pak jen panička řekla „Nechci vědět, co bylo to krnutí“ a šlo se dál. Ještě mě stačila poplácat po zádech za moji oddanost.

Takže až pojedete na Slovensko, dejte si bacha na urkaný medvědy, jsou pěkně nevyzpytatelní, můžou vylézt odkudkoli!

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Houby s voctem

Taky máte občas takovej ten den, kdy to fakt nejde? Já měla ten den tuhle v lese, kdy se panička rozhodla, že mě schová mimo město, neb opět nastalo mé hárající období a ona měla pocit, že je méně pravděpodobné otěhotnět na borůvčí v remízku než na pražské dlažbě. No hádat se s ní nebudu. Víceméně to nic neměnilo na tom, že se ten den ze mě žádnej velkej mykolog nestal.

Málem jsem ho i vdechla

Málem jsem ho i vdechla

Vyšli jsem si pěkně ve skupince za krásného podzimního počasí na procházku do lesa a cestou potkávali tolik hub, že panička litovala, že si nevzala košík. Aby zabila chmury, jala se mě učit houby sbírat. Začalo to docela dobře, kdy jsem omylem šlápla na hřiba. Nebojte, vyčůrala jsem se těsně vedle.

Panička nadšeně výskla, snažila se mě přesvědčit, abych si to vočuchala a říkala „hledej“ a „to dáš“. Šli jsme dalších pár kilometrů a při každé houbě mě volala a vysvětlovala, co je to za druh a jestli je to jedlý. Jednu houbu jsem nakonec i vochutnala a teda jako fuj, musim říct, že vůbec nechápu, co na tom maj. Možná tak ještě se šunkou nebo slaninou by se to dalo strávit, ale takhle samotný ani náhodou. A nevylepšil to ani ten slimák, co byl schovanej pod kloboučkem.

Slimák na tom nebyl, takže cajk

Slimák na tom nebyl, takže cajk

Pak se to ale stalo! Našla jsem houbu, u které se mi zatajil dech. Byla krásně barevná, puntikatá a nebyl na ní žádnej slimák. Prostě houba jako ze žurnálu. Začala jsem kolem mého úlovku nadšeně poskakovat, aby si mě panička všimla. Běžela hned za mnou a už z dálky volala, že jsem nejšikovnější pes na světě.

To vám byl krásnej pocit. Čekala jsem minimálně mexickou vlnu! A nic. Místo toho nastalo hrobové ticho… A v tu chvíli mi došlo, že jsem to nedala.

Ale nevadí, já se nevzdávám, věřim, že až si pořídíme k Vánocům atlas hub a panička mi bude za dlouhých zimních večerů číst a ukazovat obrázky, tak to dám i s červeným diplomem. A pak se třeste, houbaři i slimáci!

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Množíš, množím, množíme

Protože je moje panička na dovolené v Irsku, kde poznává zrzavý pejsky, a já si tu můžu uhryzat nohu, chtěla jsem se v mezičase podělit o jednu věc, která mě docela trápí. A to jsou množírny.

Před týdnem jsme byly u jedné moc hodné paní doktorky, aby mi píchla včeličku do kožichu. A abych nic nepoznala a nedělala scény, dávali mi při tom pamlsky. Zjistila jsem, že čím víc se tvářim přepadle, tím víc mi jich dávaj. Musím přiznat, že jsem byla v tu chvíli nejpřepadlejší pes na celých Vinohradech. Ale to jsem trochu odběhla od tématu. Já jak vidim pamlsek, tak odbíhám furt.

Narodila jsem se do rodiny, kde mamka a taťka spolu už několik let žili a milovali se. Mých osm sourozenců se mnou bylo celý dva měsíce, měli jsme výběh, pestrou stravu a kvalitní hovínka, který po nás pravidelně uklízeli. Až na pár výjimek to bylo dost šťastný dětství. O těch výjimkách vám někdy povim. A tím spíš si neumim představit, jaký strašný dětství maj pejsci z množírny. Když jsem o tom poprvé slyšela, myslela jsem, že mě tím jen strašej, jako se zlobivý děti strašej polepšovnou. Ale nebylo to vymyšlený, je to pravda a dost bolestivá.

V množírnách se jede jenom na množství, feny se berou doslova jako továrny na peníze. Jsou zavřený jen v malym kotci a když už nemůžou rodit, tak je utratěj. Kotce jim nečistěj, štěňátka trpěj různýma chorobama, který chytaj z nečistýho prostředí. Většinou je odebíraj od mámy moc brzo a často si nesou následky po celý život.

A ta paní doktorka bojuje taky proti množírnám a pozvala nás 19. září na akci Den pro štěně aneb než mi připneš obojek u nás v Praze ve Stromovce. Kdybyste teda měli, jak říká moje babi, čaladu (čas a náladu), tak se přijďte podívat a poslechnout si pár věcí, který se toho týkaj. A kdyby se vám to nehodilo, nevadí, důležité je si hlavně o tomhle tématu povídat, ať už teda naživo nebo na těch internetech. Možná spousta budoucích páničků ani neví, že kupuje pejska z množírny, možná ani nevědí, že množírny existujou. Jako jsem to dlouho nevěděla já. A množírny budou, dokud bude poptávka, to víme.

A kdybyste tápali, tak tady je pár základních pravidel, jak postupovat při výběru pejska.

10 rad mnozirny

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Už jsem taky holka lidová

Jednou jsme s Azí a s našima paničkama běžely parkem, co se jmenuje Grébovka. Minule mě teda jeden německej ovčák opravil, že správně je to Gröbovka, ale to ať si trhne levou zadní, já mám prostě pražskej slang a stejně jenom chtěl, abych na něj špulila rty. No a v tom parku mě Azí odtáhla stranou do křovíčka a tam mi ukázala další nádherné tajemství psího světa, o kterém vám chci vyprávět.

Miluju tajemná křovíčka

Miluju tajemná křovíčka

Říkala, že takový místa neukazuje jen tak někomu, tak ať si toho považuju. Azí mi vůbec ukazuje samý super věci. A nejen to, nechá mě jíst i svoje pamlsky a toho si vážim opravdu moc. Hlavně když to jsou takový ty buvolí kostičky. Zrovna dneska jsem u ní doma sežrala celou jednu její kost a Azí se na mě při tom velmi, ale opravdu velmi zblízka dívala. Asi jako podpora, aby mi nezaskočilo. Je to hodná holka, měla takový dojatý smutný voči. Ale zpátky ke křovíčku.

Proplazily jsme se až uplně do středu celýho toho rododendronu a tam na nás čekal. Lidovec. Dneska už vím, že lidovec je nádherný voňavý výtvor a můžete hádat, kdo ho vytvořil. Tenkrát jsem na ni ale koukala, co to jako má bejt. Do tý doby mě vůbec nenapadlo něco takovýho vočuchat, natož ochutnat. Ale říkala, že cajk, ať se nebojim, že budu moc spokojená. A byla jsem!

Kdo už tak nebyl spokojen, byla moje panička. Musím říct, že od tý doby, co jsem hárala a je ze mě už velká uvědomělá slečna, tak mě nepotrestala kousnutím do ucha. Ale tentokrát to nějak nemohla vydržet a zakousla se. Možná ji lákal taky ten lidovec, kterýho ze mě cítila. No, nedivím se. Víceméně při tom kousání do ucha stačila ještě skrz zuby cedit něco o vaně, koupání, smradoších a že jsem prase. To teda nejsem! Prase jsem jednou viděla a vypadlo uplně jinak než já. Nemělo chlupy, místo nosu mělo zásuvku a smrdělo.

Azí mi ukazuje další psí tajemství

Azí mi ukazuje další psí tajemství

Od té doby mě kolem tohodle oblíbenýho křovíčka vodí na vodítku. Kolikrát ji řikám, ať nežárlí a pustí mě, že jí místo ukážu a klidně se s ní podělim, ale ne, stejně mě nepustí. Je to stará konzerva a vůbec nemá lidový srdce jako právě Azí.

Naštěstí máme křovíčka i u nás kolem psí louky. Ale to se mi zatím zadařilo jen jednou, taky samozřejmě s Azí, když mi ukázala další tajný voňavý místečko. Že to bylo od paničky opět završeno kousnutím do ucha, už asi ani psát nemusim. Ale i tak zjišťuju, že mi to zatím za to stojí. Panička totiž nekouše moc, naučila jsem se kňučet o oktávu výš a docela to zabírá. Možná ji křivdím a možná to lidový srdce nakonec i má.

BLOG | LAJKA | KOMIKS

Starší psí kusy

© 2017 Vrtěti psem

Theme by Anders NorenNahoru ↑