To se jednou panička rozhodla, že ze mě udělá nebojácného hlídacího psa. A tak mě vzala na jednu noc pod širák. Do velmi velmi hlubokého lesa. Touhle větou bych mohla i skončit, protože kdo mě zná, tak už asi tuší, jak to vypadalo. A kdo mě nezná, ten o hodně přichází. Ale přežila jsem to a všechno nakonec ohlídala.
Co to tam šustlo???
Z nočního hlídání v lese mám pár poznatků. První je, že venku je v noci fakt tma! Taková, že jsem si neviděla na konec mýho čumáku, což z Prahy vůbec neznám. Druhej, že les je jedno velké strašidelné zvíře, které neustále šustí, praská, vrčí, houká, divně smrdí a chce mě sežrat. A třetí, že dokážu bejt celou noc vzhůru a nezahmouřit oka. Doslova.
Vyjely jsme v sobotu hned po obědě a já začala mít divné tušení ve chvíli, kdy do auta vedle spacáku a karimatky nepřistál stan. To je můj cestovní domeček, ve kterém občas dovolím ostatním přespat. Tak asi budeme spát v autě, pomyslela jsem si… Ano, nic se nezměnilo, jsem stále stejně naivní.
V lese u nějakýho studenýho potoka pak s tetou Míšou našly skálu, pod kterou se dalo schovat a připravily tam dříví na oheň. Samy si vzaly láhev červenýho vína, prej na krvinky. Pff, mně to bylo ale úplně jasný. Měly ji jako berličku, aby se míň bály. Taky to vypily jak když hvízdne a pak spaly až do rána.
Mně nevzaly nic.
Ze začátku to šlo, když ještě hořel oheň. Viděla jsem aspoň dva metry okolo. Neustále jsem se přemisťovala ze strany na stranu, abych zmátla nepřítele a myslím, že se mi to i dařilo. Jak ale oheň skomíral, začaly se ty divný zvuky přibližovat a já pochopila, že situace je vážná. Naléhala jsem, ať okamžitě opustíme naši nevýhodnou pozici, že ji prostě neubráním. Místo pochopení jsem se jen dočkala takových oslovení jako „hysterko“, „poseroutko“ a co mě urazilo nejvíc, tak dokonce „Fifinko“!
Tak už jedeme do Prahy? Potřebuju kakat!
Když jsem pochopila, že se podpory nedočkám, přestala jsem se starat o ostatní a rozhodla se, že aspoň já přežiju. Tady šlo do tuhého. Sedla jsem si na kraj deky, na který spala panička, a poulela jsem oči do tmy. Ani jsem se nehla. Věřila jsem, že si mě les nevšimne a sežere někoho jinýho. Kolem třetí ráno to už bylo dost neúnosný a začala jsem se klepat vyčerpáním. Panička se vzbudila, posvítila na mě baterkou a dostala záchvat smíchu. To asi těma krvinkama.
Vzala mě k sobě pod spacák a řekla mi, ať neblbnu a spim, že v tý tmě stejně nic nevykoukám. Koukala jsem i zpoza spacáku a ani nemrkla. Zadarmo já se nedám! Vydržela jsem to do prvních ranních paprsků a když se najednou kolem rozednilo, mohla jsem se konečně jít vyčurat – ale jen pár metříků vedle – a pak jsem usnula jak špalek.
Když jsme za dvě hodiny vstávaly a začaly balit ležení, běžela jsem k autu jak namydlená střela. I bobek jsem si dovezla až do Prahy. Myslím ale, že jsem na dobré cestě stát se indiánem. Jen bych se předtím potřebovala víc duševně připravit. Stejně tak asi i les na mě. Tak nějak cítím, že na mě nemůže dodnes zapomenout.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.