Aneb jak se z hrášku stane hruška… Panička chvíli přemýšlela, že podtitulek bude „Aneb jsem nadržená jak stepní koza“, ale zdálo se jí to málo prozaické vzhledem k tomu, že ve mně pořád vidí to svoje roztomilý štěňátko.
Ale to už vidí špatně. Ze mě se totiž stává velká žena, která chce mít svoje štěňátka a dávám jí to dost jasně najevo. Myslím, že víc najevo to už ani dávat nemůžu. A ona mě pořád neposlouchá. Minule mě vzal za srdce takovej hnědej fešák, až mě musela zdvihnout do náruče a hystericky pořvávat „Jdi pryč. Nech ji. Tu ti nedám.“
Pusť mě za klukama… Bude to rychlý, slibuju!
Všechno to začalo před třema tejdnama. Pořád mě obcházela a říkala, že mám za pár dní narozeniny a že když nezačnu do jednoho roka hárat, že to začne bejt dost podezřelý a budeme muset jít na prohlídku k veterináři. Tomu se říká motivace. Druhej den jsem ztratila poslední zábrany a opustila svoje dětství. Začala jsem hárat.
Nejdřív se to projevovalo dost nenápadně, spíš jen pravidelnou hygienou. Zajímavé je, že mi v tomhle období nechtěla panička dávat omejt svůj obličej, jak jsem byla každý ráno zvyklá. Ze začátku mě to trochu uráželo, ale pak jsem byla ráda, že mi síly zbejvaly na moje záležitosti. Panička taky říkala, že by se tohle období mělo spíš nazvat „s čumákem u zadku“.
Vrchol mě ale teprve čekal. Z malinkýho hrášku, kterej jsem do teď měla tam dole, se stala velká hruška a začala vysílat signály na všechny strany. To byste nevěřili, jak je život v tomhle období těžkej. Teda on by nebyl, kdyby vás někdo pořád nehlídal. Tolik krásy na světě, tolik psů k sežrání! Dostala jsem se dokonce do fáze, kdy jsem házela smutný oko, pomrkávala na každýho štamgasta a prosebně kňučela. Nic nepomohlo. Místo toho mi potupně nandaly kalhotky! Rozkousala jsem je. Počkala jsem, až bude panička v pracovním rauši a pěkně potichu je zlikvidovala. Nebylo to nic těžkýho a nikdo by si toho asi stejně nevšimnul, páč zadek jsem měla v tom období pořád u hlavy.
Teď už to pomalu odeznívá. Všechno se mi tam dole zmenšilo a místo očuchávání každýho patníku mě zas začíná brát běhání za tenisákem. I když velmi pomalu, mám to pořád tak půl na půl. Někdy míček vyplivnu v půlce cesty, abych zjistila, co to bylo na louce za frajera přede mnou. Přeci jen jsem už velká holka a nakrucovat sukně můžu i bez hruštičky, že?
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.