Přijde mi to jako nedávno, kdy jsem byla ještě malý kvíkle a mamka mi v trávě dávala válečky. Lezla jsem po ní, kousala jí do uší, spala jí na hlavě a mohla si dělat, co jsem chtěla. Ale kdykoli se rozhodla, setřásla mě jako zralou malinu, povalila na zem a zlechtala. Táta tomu jen přihlížel a dělal, že se ho to netýká.
Moje dětství byl jeden váleček za druhym
Byla jsem teď s mamkou na celej víkend a tak nějak bilancovala, co máme a nemáme společnýho. Já jsem totiž od mala už tak trochu výjimečnej pes! Jsem z devíti štěnat, všichni moji sourozenci se narodili na prvního máje, s lidskou pomocí, jen já až druhýho v noci a úplně sama. Zjistili to až ráno, když nás počítali a já byla navíc. Museli počítat tři, aby si byli jistí, že se jako nespletli. Nevím, co tam hledali, bylo to dost jasný na první pohled. Jako jediná jsem totiž neměla barevnou mašličku. A navíc všichni moji sourozenci byli do tmava, stejně jako mamka s taťkou, jen já jediná byla jak trikolora. Panička si dodneška dělá srandu, že mě má mamka s pošťákem. To ale není pravda, protože u nás chodila pošťačka!
Všimněte si moji dokonalosti – dělám si pěknej náskok
No a teď při setkání jsem zjišťovala, co máme společnýho a co ne. Začnu asi tím, že já jsem hezčí, to je jasný. Mám pořád namalovaný voči jako Kleopatra a mnohem delší zadní běhy. Taky se často před klukama protahuju a natahuju je až na konec louky, aby je pořádně viděli. Obě máme rády běhání za míčkem, ale mamka určitě víc. Běhá za ním, jen protože se ten míček hejbe. Já za ním běhám, protože se hejbe mamka. Když jsem bez ní, tak ho doběhnu jen jednou a pak ho donesu prvnímu psovi, kterýho potkám, jestli ho nechce. Většinou ho nechce. Nebaví mě to tak moc jako mamku i z toho důvodu, že jsem pomalejší a ona většinou míček doběhne první. Vymyslela jsem ale naprosto úžasnou techniku, kdy čekám dva metry za mamkou a tím si dělám pořádnej náskok. To mě docela zachránilo a já tak zůstávám ve hře a nepřipadám si jako ťululum.
Kam běží modrá liška? Na Kampu!
Co obě milujeme, je poslouchat pohádky. To jako můžeme. Panička nám musela každej večer číst o koňovi Kajetánovi, co chtěl pomoct malýmu Honzíkovi. Střídaly jsme se na posteli a poslouchaly. Mamka si na návštěvu dokonce donesla gumovýho koníka, kterýho má moc oblíbenýho a pořád ho žužlá. Protože mě dost zajímalo, co na tom vidí, tak jsem jí ho čajzla a zkusila ho taky žužlat. Bylo to ale takový divný. Ty dveře co okusuju, kdykoli jsem doma sama, mi teda chutnaj víc. Pak mi ho mamka zas vzala a žužlala si chvíli ona. To mě vyprovokovalo a chtěla jsem zase žužlat já. Paničce už ale došla trpělivost a milýho koníka nám vzala a schovala na skříň. Myslím, že jsem zapomněla zmínit, že to byla gumová pískající hračka. No a protože je panička hlava děravá, tak na něj zapomněla a chudák koník je tam ustájenej dodnes.
Taky vám přijde, že si ten konik něco šlehnul?
Společných věcí máme strašně moc. Myslim, že i když máme každá uplně jiný zbarvení srsti, tak to že jsme matka s dcerou nezapřeme. A já jsem na to náležitě hrdá. Jednou vám budu vyprávět, jaká byla máma úžasná a jak se o nás krásně starala. Třeba to, jak nás běžela přes celý Riegrovy sady zachránit před ohňostrojem, co byl na Hradčanech.
Zatím budu ale končit a na závěr mých úžasných postřehů si dovolím jedno moudré přísloví… Mlýny melou pomalu, ale jistě. Dneska totiž dávám mamce válečky JÁÁÁ! Pche:)
A mám ji na lopatkách!
09/03/2015 at 9:21
Rozka je taky tříbarevná, ale v poslední době, kdy je sníh už „rare item“, si hraje na honěnou s krtkama, takže jí vídame celou hnědou:D.
Jinak boží duo a článek, uplně jsem zapoměl, že je pondělí:).
09/03/2015 at 11:06
To je pravda, tam se pošťák taky trochu mihnul
Už se těším, až za Rózkou vyrazíme a porovnáme fleky!